Zavíračka
Návštěvy obchodů mne přiměly k úvaze nad tím, jaký má smysl jejich zavírání. Už mnoho měsíců (s přestávkami, ale o těch níže) je zavřena většina prodejen, ovšem s výjimkami. A právě výběr toho, co bude zavřeno a co ne, tedy těchto výjimek, nutí k zamyšlení. Nad otevřením prodejen potravin, drogerií, lékáren, benzinek či různých servisů není třeba se pozastavovat, bez nich by se naše společnost prostě neobešla. Ale proč byly například zavřeny prodejny oblečení a bot na podzim a v zimě, zatímco květinářství zůstala po celou dobu otevřena, to už na první pohled jasné není. Nabízí se myšlenka, že teplý kabát je v zimě důležitější než čerstvá kytka. Naše vláda si to však zjevně nemyslí, jsouc asi vedena vědomím toho, že její majitel nepodniká v oděvech, ani v obuvi, naproti tomu však vlastní síť květinářství. Ostatně už loni na jaře nám prozradil superministr Havlíček, že se vláda snaží udržet chod klíčových živností. Jen zapomněl dodat, že se tyto posuzují nikoli podle potřebnosti pro veřejnost, ale podle přínosu pro Agrofert.
O potírání viru III.
Rok se s rokem sešel a je tedy načase posunout se v ději dříve započatého seriálu absurdních příběhů o tom, kterak se naše vláda statečně potýká s viry. V díle prvním jsme byli uvedeni do děje, v díle druhém jsme pak dospěli ke krizi, na niž se ještě podíváme trochu podrobněji. Z odstupu uplynuvšího roku bude tato groteska o to více poutavá. Pak už však tradiční strukturu dramatu budeme muset opustit, protože ke katarzi jsme dosud nedospěli a hned tak ani nedospějeme, pokud vůbec.
Vraťme se nyní o rok zpět, do března 2020 a připomeňme si, co se dělo. Nejdříve nás vedoucí představitelé chlácholili, aby pak během osudné noci z 9. na 10. března předvedli názorovou otočku, za níž by se nemusel stydět ani Alexandr Dubček. A se zákazy, příkazy a doprovodnými komickými výstupy se rázem roztrhl pytel. Shrnu jen, že od 10. do 16. března stihla vláda, mimo jiné, nařídit nouzový stav, uzavřít státní hranice, školy, obchody či knihovny, zakázat většinu kulturních a sportovních akcí, omezit svobodu shromažďování a zakázat volný pohyb osob.
Ve stavu nouze
Uplynul téměř rok od mého posledního příspěvku, ale nic převratného se za tu dobu nestalo. Tedy stalo se toho vlastně dost, ale nic z toho nezvrátilo vývoj jasně patrný již na začátku roku 2020. Na světovém jevišti pokračuje drama o střetu šílenství a rozumu, ve kterém prozatím šílenství přesvědčivě vítězí. Snad se jednou dočkáme i katarze... Na naší domácí scéně se toto drama vyznačuje výrazně absurdními rysy, což bych jako obdivovatel díla Samuela Becketta či Alfréda Jarryho velmi ocenil, ovšem jen z pohledu diváka. Bohužel je mi souzeno státi se proti své vůli jedním z účinkujicích. Na poli politickém se pak zdárně podařilo dokončit rozvrat právního státu a demokratického uspořádání definitivním sloučením ČR s Agrofertem, o což se ostatně Babiš a jeho nohsledi usilovně snažili již od sněmovních voleb z roku 2013. Setrvalá virová krize tento vývoj jen urychlila a skryla před zraky veřejnosti, soustavně ohlupované rečmi o hrozící pohromě. Všechny podstatné procesy rozkladu původního zřízení však byly nastartovány již dávno předtím, takříkajíc za bílého dne, a za souhlasného přikyvování nebo alespoň mlčení většiny voličů i jejich politických zástupců. Nyní se už jen supi perou o zbytky mršiny polistopadového státu. S tím souvisejí některé vážné problémy, jimž bychom měli věnovat pozornost. Ve stručnosti je zde nastíním, přestože by si zaloužily samostatná, podrobnější pojednání. S dalšími zákazy na ně jistě bude dost času...
Virus Babiš
Již jsou tomu tři měsíce, co ve sdělovacích prostředcích vypukla novodobá černá smrt, tudíž je na čase zeptat se: Cui bono? A protože nejsem příznivcem divokých konspiračních teorií, vynechám ze svých úvah spiknutí svobodných zednářů i imperialistů a zaměřím se pouze na naši zemičku. Ačkoliv musím přiznat, že bych byl vlastně rád, kdybych mohl říci, že nový virus vytvořili Číňané a záměrně jej vypustili do světa, aby rozvrátili současný rovnovážný stav. Dávalo by to totiž alespoň smysl. S myšlenkou, že se podstatná část světa prostě zcvokla, se mi vyrovnává hůře. Jelikož se naše politická scéna i náš stát stal součástí Babišovy firmy, zaměřme se přímo na vlastníka. Čili, čím je pro Babiše nynější krize výhodná?
O potírání viru II.
Doba pokročila, a proto i já musím přidat druhý díl svého seriálu o tom, jak se v Kocourkově potýkají s virem. Tedy, tak veselé to nebude, protože se nejedná o Kocourkov, nýbrž o Českou republiku, na absurditě celé věci to však nic nemění. V prvním díle jsme prošli zahřívací fázi, ve které se ještě nic nedělo, zato teď se dostaneme k velkému zvratu, za který by se nemusel stydět ani leckterý antický dramatik. Ještě chci znovu upozornit, že citace zde uvedené nejsou, s výjimkou případného krácení, nijak upravovány. Podlehne-li tudíž méně zkušený čtenář dojmu, že čte úryvky z některé z divadelních her Eugena Ionesca, musí tento omyl přičíst pouze své představivosti, neboť takto se opravdu vyjadřují vedoucí představitelé našeho státu.
O potírání viru I.
O nové nákaze, hrozící vyhubit lidstvo, jsem psal v předchozím příspěvku. Nyní se hodlám zaměřit na prostředky, kterými se náš stát, respektive vláda, respektive Andrej Babiš (alespoň podle názoru posledně jmenovaného by tyto tři pojmy měly být, po vzoru Ludvíka čtrnáctého, prakticky zaměnitelné) pustil do boje s novým virem. Jelikož se opravdu jedná o jistou hrozbu, zejména pro některé skupiny obyvatel, není možno všechna dosud učiněná opatření šmahem odmítnout, zároveň je však třeba podívat se na ně kriticky. A o to se právě chci pokusit. Protože jde o téma obsáhlé a stále živé, jsem nucen rozdělit tento článek do několika částí. Kolik jich bude záleží na tom, čeho všeho se ještě nadějeme a za jak dlouho celá tato taškařice skončí.
Nová metla lidstva
Objevil se nám tu takový nešvar... Virus SARS-CoV-2, který, jak se zdá, zachvátil celý svět. V některých případech postihl dýchací cesty, v jiných plíce, ale často také mozek, čímž vážně narušil schopnost svých obětí kriticky myslet. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že se z onemocnění podobného chřipce stala krize nemající obdoby za dobu mého života. Rozsah dopadů na běžný běh světa a každodenní životy jeho obyvatel je naprosto nebývalý, stejně jako budou následky, o kterých se však zatím můžeme pouze dohadovat. Vysvětlit, jak je něco takového možné, je velmi nesnadné a bude to nepochybně námětem mnoha budoucích studií a analýz. Proto se o nic takového nebudu pokoušet a zaměřím se jen na některé, z mého pohledu důležité, okolnosti. Faktorů stojících za vznikem současné krize je mnoho, ale domnívám se, že jedním z nejzásadnějších je role a přístup sdělovacích prostředků, jimž se budu věnovat ve zvláštním článku.
Zase je o čem psát, lidé se topí dál
Dlouhá odmlka, zaviněná především nedostatkem nových a závažných témat, o nichž by bylo nutno psát, je u konce a s šířící se nákazou je hned o dostatek podnětů postaráno. Vracím se tedy ke svému zápisníku a půjde samozřejmě zejména o události spojené s koronavirovou krizí. Než však do těchto hlubokých a zrádných vod vplujeme, dovolím si malou odbočku, ačkoliv vod se týká též.
V současné virové smršti se ve sdělovacích prostředcích docela ztratilo druhdy tak zásadní téma imigrace. Ještě před pár lety představa hord krvežíznivých mohamedánů mířících k naší vlasti nedávala spát nebohým babičkám a přiměla chrabré vlastence zbrojit k obraně své otčiny, zatímco dnes se zdá, že všichni opět dřímou bez potíží. Že by lidé prohlédli onu fata morganu jako pouhého strašáka senzace chtivých sdělovacích prostředků a různých uskupení, která to s naším státem nemyslela dobře? Tomu se mi opravdu věřit nechce. Jen už toto téma vyčpělo a příliš mnoho šokujících reportáží, ani politických bodů se z něj získat nedá. Obzvlášť v klidném období normalizace mezi volbami.
Že se ovšem jedná o problém stále živý a palčivý netřeba nikomu soudnému dlouze vysvětlovat. Pro seznámení se s aktuálním stavem věcí odkazuji čtenáře na tento článek.