Proč jsem tak dlouho nic nenapsal
Dobře již půl roku nepřibyl žádný nový článek v mém zápisníku, přestože jsem tento ani neopustil, ani nezavrhl. Hlavním důvodem pro absenci nových příspěvků je konečné vítězství nových pořádků. Od chvíle, kdy Babišova vláda se socany, s bolševiky v zádech, dostala důvěru Poslanecké sněmovny, se již neděje nic zásadního a převratného, natož překvapivého. Poté, co původní demokratické zřízení dostalo rozhodující rány v loňských volbách do poslanecké sněmovny a v letošních volbách prezidentských, probíhá už jen postupný rozklad jeho mršiny.
Adreji Babišovi se povedlo přesvědčit rozhodující část obyvatel České republiky, že mu jde jen a jen o její blaho a může teď nerušeně uskutečňovat svůj sen o tom, že se náš stát stane jeho firmou. Již od jmenování jeho první vlády bez důvěry na tom čile pracuje a současné ustálení situace po obržení důvěry poslanecké sněmovny mu jen zajistilo pověstný klid na práci.
To, co se nyní děje, jsou jen dílčí kroky a praktické dopady tohoto snažení. Je jistě důležité o nich hovořit a stále znovu na nich ukazovat špatnost nového zřízení, zabývat se jimi ve větší míře a podrobně se však zdráhám. Zhusta se totiž jedná o záležitosti, pro něž mi scházejí dostatečné znalosti, a informace mohu čerpat jen ze sdělovacích prostředků. Jejich komentování tedy rád přenechávám povolanějším a zaměřuji se pouze na podstatnější změny a nové problémy obecně politického rázu. A těch je za nynější normalizace jako šafránu.