Po prvním kole
Zemanův zisk
Miloš Zeman získal výrazně vyšší množství hlasů než v první volbě v roce 2013 (zhruba o 740 tisíc více, s celkovým ziskem téměř dvou milionů hlasů), přičemž volební účast byla prakticky totožná (platných hlasů bylo letos jen o přibližně čtyři tisíce více než minule). Znamená to tedy, že přes dlouhodobou kritiku (povýtce zaslouženou) svého chování a svých názorů ze strany velké části inteligence, různých občanských iniciativ a sdělovacích prostředků, Zeman získal na popularitě. Vždyť letos získal více než o polovinu hlasů více než před pěti lety! Vysvětlení může spočívat v několika faktorech, jejichž míru přispění k tomuto výsledku nejsem s to posoudit, ale které se pokusím popsat.
Kritika Zemana jakožto prezidenta i předvolební kampaň jeho protivníků mají jedno společné - bojují proti něčemu, respektive někomu, a ne za něco. Děje se tak při každých volbách a původcem tohoto nešvaru je pojetí politiky jako nesmiřitelného boje proti odpůrcům, jež se u nás rozvinulo v 90. letech a vzkvétá dodnes (viz tento článek). Bohužel, boj proti něčemu nemá takový jednotící a mobilizační účinek jako boj za stejné názory či ideály, a proto množství lidí volí na základě povrchních kritérií a ne po zralé úvaze, pokud ovšem vůbec volí. Čili vysvětlovat, proč je současný prezident špatný, je jistě na místě, ale jen jako dodatek k vysvětlení toho, co je správné a žádoucí. To se po dobu současného Zemanova mandátu i po dobu předvolební kampaně dělo příliš málo. Navíc je třeba obracet se k Zemanovým příznivcům bez předsudků a hovořit k nim způsobem, jenž je jim srozumitelný. To se dělo ještě méně.
Dále svou roli sehrála nabídka kandidátů, která byla oproti minulé volbě zásadně jiná, chudší. Před pěti lety bylo na výběr z kandidátů různých politických zkušeností, stranické příslušnosti a mnoha názorů - kromě Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga také Jiří Dienstbier, Jan Fischer, Vladimír Franz či Zuzana Roithová. Voliči si tedy mohli vybrat kandidáta opravdu blízkého jejich srdci. Letos se sice volby opět účastnilo 9 kandidátů, ale s výjimkou Jiřího Hynka se v podstatě rozdělili jen do dvou skupin - Zeman s Hannigem proti ostatním. Toto rozdělení ale nespočívalo jen v podpoře či odmítání Zemana, ale zároveň platilo i v rovině názorové a způsobu vyjadřování. Zatímco zemanovská strana zastupovala příklon k Rusku, buranství, levicovost, nacionalismus (jakkoliv jsou poslední dva dojmy ve skutečnosti falešné), protivníci byli prozápadní, slušní, pravicoví (pochopitelně to neplatí u všech stejnou měrou). Volič, který nenáležel ani k jednomu z těchto táborů (příkladem takového člověka může být příznivec liberálnějšího křídla ČSSD, jinými slovy bývalý volič Jiřího Dienstbiera z roku 2013), pak měl velmi těkou volbu a mnohý si zřejmě nakonec přiklonil k Zemanovi, přestože to nebyl kandidát zcela podle jeho gusta.
A konečně je tu otázka, čím prezident Zeman přitahuje své voliče. Důvodů pro Zemanovu velkou podporu vidím hned několik, ale bude potřeba jejich rozsáhlejšího rozboru, proto je tu nebudu popisovat, ale pojednám o nich v samostatném článku.
Výsledky ostatních kandidátů
Kromě Jiřího Drahoše, Jiřího Hynka, Vratislava Kulhánka a Petra Hanniga, jejichž výsledky nebyly nijak neočekávané, stojí ostatní čtyři kandidáti za krátkou poznámku.
S Markem Hilšerem jsem od začátku nepočítal jako s vážným uchazečem o prezidenskou funkci, zejména kvůli jeho minulosti divého aktivisty a jeho mládí. Přesto získal téměř devět procent hlasů, ačkoliv není mediálně známou tváří a jeho kampaň byla z těch skromnějších. Z jakých důvodů k tomu došlo nejsem schopen říct, přiznávám, že jsem se o Hilšera mnoho nezajímal.
V kontrastu s tím stojí výsledek Michala Horáčka, který získal prakticky stejný počet hlasů navzdory tomu, že je všeobecně známou osobou a jeho kampaň byla viditelná a dlouhodobá. Je to pro něj jistě velké zklamání. Tuším, že s tím má co dočinění jeho bohatství a celkově dobré způsoby. Horáček vystupuje trochu jako aristokrat a to mu zřejmě u prostého českého lidu škodí, nemluvě pak o tom, že nepochybně patří do posthavlovského intelektuálního okruhu „pravdy a lásky,“ na který se mnoho občanů dívá s odporem.
Pavel Fischer dosáhl lepšího výsledku, než jsem očekával, zejména s přihlédnutím k tomu, že ještě na podzim byl osobou veřejně prakticky neznámou. Z protizemanovských kandidátů byl tím nejkonzervativnějším, což mu jistě pomohlo. Třetí místo a zisk přes deset procent jsou úspěchem, ale netřeba je příliš přeceňovat, protože jeho náskok na další byl dost malý, zato jeho odstup za dvěma postupujícími značný.
Neskrývám, že výsledek Mirka Topolánka je pro mne zklamáním, 220 tisíc hlasů je opravdu málo, byť jsem zázrak nečekal. Tento neúspěch příčítám především dlouhodobé masáži veřejnosti ze strany ČSSD, Babiše a s ním spřízněných organizací jako je Rekonstrukce státu a sdělovacích prostředků. Topolánkova a Nečasova vláda byly vybrány jako symboly korupce a zla v politice a veřejnost na to zjevně přistoupila. Topolánek (ve stejném postavení jako Miroslav Kalousek v říjnových volbách do poslanecké sněmovny) byl navíc výrazně znevýhodněn krátkou kampaní na poslední chvíli a shodit ten pomyslný „batoh“ skutečných i domnělých hříchů minulosti se mu nepodařilo.
Celkově vzato je povzbudivé, že Zemanovi protikandidáti dostali zhruba o milion hlasů více než Miloš Zeman. Vzhledem k výše uvedé podobnosti jednotlivých protikandidátů je možno očekávat, že naprostá většina jejich příznivců bude ve druhém kole volit Jiřího Drahoše. Ostatně zde zmínění neúspěšní uchazeči již vyzvali své voliče k Drahošově podpoře. Zeman tedy nejde do finále jako favorit.