O imigraci a našich hodnotách
V hektickém předvolebním období vyvstává otázka: Je téma imigrace tím nejdůležitějším pro nadcházející volby do Poslanecké sněmovny? A odpověď zní: Vypadá to, že pro mnoho lidí ano. Vypovídají o tom nejen výsledky různých průzkumů veřejného mínění, ale i vzrušené debaty v hospodách a na sociálních sítích. Je to také vysvětlení relativně silné (i když zatím jen odhadované) podpory Okamurovy SPD, jinak strany spíše strany k smíchu, a množství odmítavých vyjádření k uprchlickým kvótám i nacionalistických řečí ze všech stran politického spektra.
Je třeba předeslat, že problém imigrace je závažný v celoevropském měřítku. Na úrovni EU je to problém značný nejen svým okamžitým dopadem, tj. velkým množstvím lidí přibyvších zvláště do některých zemí, ale zejména odhalením výrazných slabin soudržnosti unie a neschonosti jejího vedení, vedoucím k odstředivým tendencím některých členských států. České republiky se však zatím bezprostředně nedotýká, jde tedy spíše o problém teoretický či virtuální. Proč se z něj tedy stalo tak důležité téma veřejné diskuse?
Protože je zapotřebí strachu, jakožto silné emoce. Tuto potřebu mají sdělovací prostředky, které se prostřednictvím strachu snaží získat pozornost čtenářů. Špatné zprávy táhnou více než ty dobré a když navíc dojde na (domnělé) ohrožení naší bezpečnosti a, nedej bože, i na ohrožení našich dětí, je to teprve ta správaná pecka pro úvodní stranu. A strach touží vyvolat i různí populisté typu Babiše, Robejška či Okamury (již jsem o tom psal v jednom z minulých článků). V jejich případě jde zase o přilákání voličů, již chtějí snadná a rychlá řešení. A současně tím zakrýt prázdnotu svého programu a bezobsažnost volebních hesel. Když se tyto dvě snahy spojí, je veřejný prostor rázem plný přistěhovalců, kteří nás chtějí oloupit, znásilnit a ještě při tom pošlapat naše hodnoty. A přestože tyto hordy nikdo neviděl, je třeba s nimi vést lítý, virtuální boj a bránit naše hodnoty, o nichž nevíme nic bližšího, než že jsou naše a dokonce snad tradiční (k těm se ještě vrátím). Nabídka je tedy dostatečná.
Poptávka je taktéž velká. Jejím důvodem je potřeba jistoty a bezpečí. Možná to vypadá jako mýlka, ale jen na první pohled. Jednou ze základních lidských potřeb je potřeba bezpečí, která se projevuje a uspokojuje snahou o stabilní, předvídatelné prostředí a předivo sociálních vazeb, v nichž se jedinec může cítit bezpečně, doma. A k tomu slouží i možnost vyhranění se vůči nepříteli, dávající pocit sounáležitosti a sdílení hodnot se svými. Za bolševické totality byli nepřátelé zřejmí, silní a všudypřítomní (pro jedny imperialisté, pro druhé sami bolševici) a bylo tedy snadné někam patřit. V polistopadové době se toto jednoduché rozdělení vytratilo a se zvyšující se složitostí světa je stále obtížnější poznat, kdo jsou naši a kdo cizí. K tomu připočtěme ještě nazájem o veřejné dění (psal jsem o tom zde) a jisté rozčarování z liberálně demokratického zřízení, které vyžaduje rozhodování a osobní zodpovědnost, nemluvě o nenaplněných snech o hmotném blahobytu, který, ač obecně dosáhl nejvyšší úrovně v naší historii, zůstal u většiny obyvatel za očekáváním. Výsledkem je stav nejistoty, obav z budoucnosti a zejména nedostatek pozitivních hodnot.
Teď tedy k těm hodnotám. Sdílené hodnoty společnosti vyrůstají ze dvou zásadních zdrojů - z náboženství a z kulturního odkazu, chcete-li z tradic. Oboje bylo u nás v posledním stolení hojně zavrhováno, ničeno a opětovně budováno. Naše země několikrát zásadním způsobem změnila své státní zřízení, doktrínu, náboženství - od absolutistické habsburské monarchie opírající se o středověký katolicimus, přes sekularizované, demokratické Československo první republiky, dobu německé okupace s vlastním nacistickým pseudonáboženstvím, období bolševické totality ve znamení marxismu-leninismu, až po liberálně demokratickou polistopadovou republiku, stiženou praktickým nihilismem. Všechna tato protikladná vývojová období naší společnosti s sebou nesla oslavování jiných hrdinů, za současného zatracování těch předchozích, vyzdvihování jiných kvalit, jiné výklady dějin, ale všechna zato měla něco společného - účtování s tradicemi, zvyky a s minulostí vůbec. Není divu, že dnešní ateistická, česká společnost nemá žádné sdílené hodnoty, není je totiž kde brát. Pokud mezi ně ovšem nepočítáme stále živé dědictví bolševického režimu v podobě netečnosti, udavačství, nespokojenosti a sobectví.
Za nepřítomnosti výrazných pozitivních hodnot (ve smyslu toto jsme my, toto je dobré) přichází chvíle pro jakousi negativní hodnotovou náhražku (toto jsou oni, toto je špatné), zaplňující prázdný prostor a dávající pocit ukotvení ve světě, jistoty, sounáležitosti se společností. Když už nevíme, kdo jsme a co chceme, víme alespoň, kdo nejsme a co nechceme. Přistěhovalci plní funkci právě takové náhražky. Svou odlišností vzbuzují obavy, úzkost či strach (a to nejen u xenofobů, všichni lidé se do jisté míry obávají neznámého) a současně je velmi snadné se vůči nim vyhranit a potvrdit si tak svoji vlastní identitu.
Za těchto okolností se téma imigrace přirozeně stává velmi významným, ačkoli z úplně jiných důvodů, než se na první pohled zdá, a zastiňuje témata mnohem závažnější a naléhavější, jako jsou rozklad liberální demokracie a mezinárodní orientace našeho státu. Ta jsou však složitější, náročnější na vysvětlování i pochopení a nenabízejí tak lákavou zkratku k (domnělému) řešení, nehledě na to, že nedokáží vyvolat tak silné emoce. Není namístě dívat se na problém přistěhovalců, ani na diskuse o něm, svrchu, jelikož oboje vypovídá mnoho o naší společnosti. Je však třeba nenechat se unášet emocemi, myslet kriticky a uvažovat v širším kontextu současného světa a dění u nás.