O ANO a Andreji Babišovi
Začnu nejprve tím, čím ANO není - politickou stranou. Nejenže se nazývá hnutím, aby se samo vnějškově odlišilo od tzv. tradičních politických stran (z pohledu ANO je to myšleno pejorativně, správně by se mělo říci skutečných politických stran), ale navíc není politickou stranou ani svou podstatou. Opravdová politická strana vyrůstá zdola, ze své členské základny, jež se zase odvozuje od určité části společnosti. Aby mohla zájmy oné části veřejnosti účinně hájit a prosazovat, vytváří si politická strana svou vnitřní strukturu, orgány, hierarchii vedení, jež ji následně zastupují navenek. Z logiky věci vyplývá, že ve straně probíhají střety různých názorů a postojů a ze všeobecné diskuze potom vyvstávají stranické cíle, metody, ideje. (O problémech našich stran v tomto směru jsem už dříve pojednal zde.)
To vše se ANO netýká. Je to útvar vzniklý shora, z vůle svého zakladatele, vůdce a majitele. ANO primárně nezastupuje zájmy žádné části veřejnosti, s výjimkou, do jisté míry, zaměstnanců koncernu Agrofert. Naopak ANO vehementně bojuje za zájmy Andreje Babiše. Protože jsou jeho zájmy čistě materiální - jde o větší majetek a moc - nepotřebuje ANO ke svému fungování žádné ideje, žádný vnitří obsah, ale vystačí si s formou obalu, prázdné nádoby, do níž se vsadí ta správná náplň ad hoc. Proto může ANO chvíli vypadat pravicově, chvíli zase levicově, liberálně či konzervativně. Jelikož ničím z toho není, je pro ně snadné vyvolávat tato zdání. ANO je pouze a výlučně výběžkem Agrofertu do oblasti politiky. Je úplně ovládáno a řízeno svým majitelem (označení předseda v tomto případě postrádá smyslu), jemuž slouží jako zázemí, jako podpůrná servisní organizace, jakýsi politický sekretariát.
Skutečná politická strana není svázána pupeční šňůrou se svým vůdcem, jakkoli může být tento důležitý pro vznik či další rozvoj a úspěch strany. V případě odchodu svého vůdce strana nezaniká, i když její pozice může být, někdy i velmi citelně, oslabena. Z naší nedávné historie lze jmenovat několik dobrých příkladů tohoto principu - ČSSD a Miloš Zeman, KDU-ČSL a Josef Lux, ODS a Václav Klaus. (O velkém problému v ODS svědčí to, že se tato strana stále nedokázala s koncem svého otce-zakladatele úplně vyrovnat, a je tím značně poznamenána, marně hledajíc svou novou tvář.) Toto ovšem opět neplatí pro ANO. ANO = Andrej Babiš. Nejlépe to lze vyjádřit touto rovnicí. Uvažovat o existenci ANO bez Babiše je jako přemýšlet o pozemském životě bez vody - nedává to smysl. ANO je naprosto závislé na svém vůdci a majiteli, bez něj nemůže fungovat, bez něj postrádá odpodstatnění své existence.
Nyní se dostávám k Andreji Babišovi. Co je jeho cílem na poli politiky? O co mu jde? Jeho konkrétní, niterné pohnutky nejsem s to odkrýt a analyzovat, znám jej příliš málo a pouze zprostředkovaně. Něco je však zřejmé každému bystřejšímu pozorovateli - Babišovi jde především o moc. A jelikož v jeho chápání světa je moc rovna majetku, jde mu též o majetek. Protože jsou moc a majetek v tomto smyslu vzájemně zaměnitelné, budu nadále hovořit jen o moci, ale myslím tím stále oboje, neboť ve světě Andreje Babiše jsou tyto dvě věci od sebe neoddělitelné.
Babiš už před svým vstupem na politickou scénu (v politickém zákulisí už byl přítomen dlouho předtím) oplýval vekou mocí. (Jak k ní příšel nebudu teď rozebírat.) Jeho moc trpěla stejnou vlastností jako jiné - musela se stále rozpínat. Ustrnutí by podlomilo její důležitost. Váha takové moci netkví v tom, co je teď, ale v tom, co může dále zajistit a přinést. Proto potřebuje stále růst, aby přinášela prospěch svému držiteli. Babišova moc navíc měla ještě jednu zvláštnost - byla v zásadní míře založena, ba přímo životně závislá, na státě. Nejen na státních penězích v podobě dotačí, půjček a různých úlev, ale též na příležitostech a prostoru pro růst, v rovině vztahů. Tato Babišova moc by bez napojení na stát a jeho zdroje nemohla existovat.
Andrej Babiš si toho byl dobře vědom, a proto zvolil logické řešení - pokouší se rozšířit svoji moc přímo do státu, do jeho vnitřních struktur. To by nejen zajistilo dostatečnou ochranu jeho stávajícím výdobytkům, ale navíc i velký a bezpečný prostor pro další růst. Za tímto účelem založil svoji rádoby stranu ANO 2011 - jako nástroj k průniku svojí moci do státních struktur a její rozšiřování v nich. Jelikož mu jde zejména o přístup k penězům a o ochranu své říše, jeho hlavním cílem byla ministerstva financí, vnitra a spravedlnosti. Dvě z těchto tří se mu podařilo ovládnout a na třetí, ministerstvo vnitra zosobněné Milanem Chovancem, podniká neustálé, zuřivé útoky prostřednictvím svých medií ve snaze jej oslabit.
Pokud se doposud podařilo Babišovi či jeho ANO prosadit něco pro dobro společnosti, je třeba na to nahlížet jako na vedlejší produkt jejich činnosti, případně jako na zástěrku mající za cíl zmást jejich příznivce. Skutečným a jediným cílem snažení Andreje Babiše, a tedy i ANO, je upevnění a posílení vlastní moci.