O politických stranách
Systém politických stran je od doby takzvané opoziční smlouvy ve veřejné diskusi hojně napadán, ba přímo zavrhován jako nevyhovující a překonaný, a zhusta označován za hlavní příčinu úpadku politiky v zemi. Domnívám se, že neprávem. Politickým stranám a systému na nich založenému jsou přisuzovány vady konkrétních osob, nicméně systém samotný, jenž je jedním ze základních stavebních kamenů pluralitní demokracie (jak jsem psal v předchozím článku), je dobrý a není třeba jej šmahem zatracovat. Chyby je nutno hledat v odchylkách konkrétních stran od ideálu.
Téma toto je natolik rozsáhlé a závažné, že se k němu budu vracet v dalších příspěvcích, na úvod nastíním několik základních problémů.
Jedním ze zásadních problémů našeho polistopadového zřízení byl způsob ustavení politických stran a jejich následné fungování. Významnější demokratické politické strany vznikly buďto shora (ODS, ODA, posléze i US a TOP09), nebo v návaznosti na jejich problematickou předlistopadovou existenci (ČSSD, KDU-ČSL). Strany vzniklé shora od počátku trpěly a trpí neduhem nedostatečné členské základny a postavily fungování politické strany vlastně na hlavu – hotový aparát strany si teprvě hledá své členy a voliče. Strany obnovené zase bojovaly s rozdílnými představami různých frakcí o budoucím směřování strany a vnitřními spory vyvolávajícími odchod členů, a tím zmenšování členské základny. To v důsledku znamenalo, že se strany staly zájmovými kluby úzké skupiny lidí, v nichž nezní názory širší veřejnosti. Vždyť největší z těchto stran, lidovci, má jen necelých 30 000 členů, ostatní většinou méně než 20 000. V takto malých stranách je poměr řadových členů a členů vedení (celostátního, krajských a místních organizací) nepřirozeně pokřiven a běžné členstvo je výrazně znevýhodněno vůči stranickému establishmentu. Tím je pluralita názorů výrazně omezena a demokratické principy jsou zásadně postiženy již na stranické úrovni.
Další výraznou chybou našich stran je pojetí politiky jako třídního boje zrádné pravice proti zrádné levici. Na tomto základě vybudovali své kariéry Václav Klaus i Miloš Zeman a jejich (bývalé) strany, které do značné míry určovaly a určují základní témata politické debaty, v tomto směru pokračují dodnes. Tím, že ze svého protivníka dělají ztělesnění čerta, znemožňují dosažení rozumných kompromisů a vylučují dohodu na základních principech fungování státu a jeho směřování. Pravo-levé krvavé boje o výši DPH či minimální mzdu navíc odvádějí pozornost od záležitostí mnohem důležitějších – demontáž demokratického zřízení, krize současné EU, sílící vnější ohrožení státu ze strany Ruska, nevyzpytatelnost nového vedení našeho klíčového spojence USA atd. Nesmiřitelný třídní boj je silou rozvratnou a patří do oblasti marxismu-leninismu, ne do demokratické společnosti, jež by měla být založena na spolupráci a porozumění.
V poslední době pak už vznikají „politické strany” (uvozovky jsou namístě, neboť se o skutečné strany nejedná) jako projekty bez obsahu a vážně míněných idejí, sloužící jen jako prostředek k prosazení podnikatelských záměrů a hospodářských zájmů svých majitelů. Zářnými příklady jsou Věci veřejné Víta Bárty, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, ANO 2011 Andreje Babiše, Realisté Petra Robejška a Marka Dospivy a pravděpodobně i zcela nová ODA Pavla Sehnala. Zařazení Úsvitu a Realistů po bok VV a ANO může vypadat na první pohled jako omyl, ale nezapomínejme, že i politická kariéra může být podnikatelským záměrem a krom toho zatím není jasná role Penty ve věci Realistů.
Poté, co bylo o politických stranách řečeno v předchozích odstavcích, se nabízí otázka, zda by nebylo lepší obejít se bez nich. Odpověď je však jednoznačná – nebylo. Naopak, takové smýšlení vede mnohokrát prošlapanou cestou k diktatuře. Politické strany jsou spolehlivým prostředkem k zastupování občanů na úrovni větších celků (měst, krajů, státu), kde je přímá demokracie v praxi neuskutečnitelná. Prostřednictvím stran se dostávájí do politické diskuze témata, která by jinak zůstala opomenuta, neboť nemají dostatečnou váhu v očích většiny veřejnosti. A právě zastupování menšin, prosazování jejich názorů a hájení jejich zájmů je prvořadým cílem politických stran. Vždyť každá skutečná strana zastupuje nějakou menšinu – konzervativce, liberály, chudé, bohaté, podnikatele, živnostníky, zaměstnance, nacionalisty, kosmopolity, atd. Tím, že opravdové strany zastupují jen určitou část veřejnosti, se výrazně odlišují od pseudostran jako je ANO, které se veřejnosti snaží namluvit, že zastupují všchny občany, ale ve skutečnosti zastupují pouze svého majitele. Jen díky politickým stranám je možno zachovat pluralitu názorů v politice a systém politických stran je tudíž zapotřebí usilovně podporovat přes všechny jeho současné nedostatky.
Končím myšlenkou Karla Havlíčka, který říká, že politické strany jsou jen dvojího druhu – poctivé a nepoctivé. Rozpoznat ty poctivé a podporovat je proti nepoctivým je úkolem demokratů.