O potírání viru III.
Rok se s rokem sešel a je tedy načase posunout se v ději dříve započatého seriálu absurdních příběhů o tom, kterak se naše vláda statečně potýká s viry. V díle prvním jsme byli uvedeni do děje, v díle druhém jsme pak dospěli ke krizi, na niž se ještě podíváme trochu podrobněji. Z odstupu uplynuvšího roku bude tato groteska o to více poutavá. Pak už však tradiční strukturu dramatu budeme muset opustit, protože ke katarzi jsme dosud nedospěli a hned tak ani nedospějeme, pokud vůbec.
Vraťme se nyní o rok zpět, do března 2020 a připomeňme si, co se dělo. Nejdříve nás vedoucí představitelé chlácholili, aby pak během osudné noci z 9. na 10. března předvedli názorovou otočku, za níž by se nemusel stydět ani Alexandr Dubček. A se zákazy, příkazy a doprovodnými komickými výstupy se rázem roztrhl pytel. Shrnu jen, že od 10. do 16. března stihla vláda, mimo jiné, nařídit nouzový stav, uzavřít státní hranice, školy, obchody či knihovny, zakázat většinu kulturních a sportovních akcí, omezit svobodu shromažďování a zakázat volný pohyb osob.
O potírání viru II.
Doba pokročila, a proto i já musím přidat druhý díl svého seriálu o tom, jak se v Kocourkově potýkají s virem. Tedy, tak veselé to nebude, protože se nejedná o Kocourkov, nýbrž o Českou republiku, na absurditě celé věci to však nic nemění. V prvním díle jsme prošli zahřívací fázi, ve které se ještě nic nedělo, zato teď se dostaneme k velkému zvratu, za který by se nemusel stydět ani leckterý antický dramatik. Ještě chci znovu upozornit, že citace zde uvedené nejsou, s výjimkou případného krácení, nijak upravovány. Podlehne-li tudíž méně zkušený čtenář dojmu, že čte úryvky z některé z divadelních her Eugena Ionesca, musí tento omyl přičíst pouze své představivosti, neboť takto se opravdu vyjadřují vedoucí představitelé našeho státu.
O potírání viru I.
O nové nákaze, hrozící vyhubit lidstvo, jsem psal v předchozím příspěvku. Nyní se hodlám zaměřit na prostředky, kterými se náš stát, respektive vláda, respektive Andrej Babiš (alespoň podle názoru posledně jmenovaného by tyto tři pojmy měly být, po vzoru Ludvíka čtrnáctého, prakticky zaměnitelné) pustil do boje s novým virem. Jelikož se opravdu jedná o jistou hrozbu, zejména pro některé skupiny obyvatel, není možno všechna dosud učiněná opatření šmahem odmítnout, zároveň je však třeba podívat se na ně kriticky. A o to se právě chci pokusit. Protože jde o téma obsáhlé a stále živé, jsem nucen rozdělit tento článek do několika částí. Kolik jich bude záleží na tom, čeho všeho se ještě nadějeme a za jak dlouho celá tato taškařice skončí.
O volbě prezidenta
Prezidentské volby se nezadržitelně blíží, je tedy načase věnovat se jim podrobněji. Chtěl bych rozebrat tři témata, která s volbou prezidenta úzce souvisejí - co funkce prezidenta obnáší, za jakých okolností volíme a jaké kandidáty máme na výběr.
Funkce prezidenta
Ještě před samotnou volbou je třeba nejprve si ujasnit, koho vlastně volíme, co obnáší úloha pro niž vybíráme toho nejlepšího z dostupných uchazečů. Představa české veřejnosti o prezidentovi kolísá v celém rozpětí mezi nedotknutelným symbolem na straně jedné a „jedním z nás“ na straně druhé. Obě tyto krajní polohy už v krátkých dějinách ČR nalezly své ztělesnění, a to ve Václavu Havlovi a Miloši Zemanovi. A obě je třeba odsoudit jako nevhodné, přestože je nutno uznat, že role Václava Havla coby symbolu sametové revoluce České republice významnou měrou pomohla k začlenění do západní Evropy.
O imigraci a našich hodnotách
V hektickém předvolebním období vyvstává otázka: Je téma imigrace tím nejdůležitějším pro nadcházející volby do Poslanecké sněmovny? A odpověď zní: Vypadá to, že pro mnoho lidí ano. Vypovídají o tom nejen výsledky různých průzkumů veřejného mínění, ale i vzrušené debaty v hospodách a na sociálních sítích. Je to také vysvětlení relativně silné (i když zatím jen odhadované) podpory Okamurovy SPD, jinak strany spíše strany k smíchu, a množství odmítavých vyjádření k uprchlickým kvótám i nacionalistických řečí ze všech stran politického spektra.
Je třeba předeslat, že problém imigrace je závažný v celoevropském měřítku. Na úrovni EU je to problém značný nejen svým okamžitým dopadem, tj. velkým množstvím lidí přibyvších zvláště do některých zemí, ale zejména odhalením výrazných slabin soudržnosti unie a neschonosti jejího vedení, vedoucím k odstředivým tendencím některých členských států. České republiky se však zatím bezprostředně nedotýká, jde tedy spíše o problém teoretický či virtuální. Proč se z něj tedy stalo tak důležité téma veřejné diskuse?
O politice v běžném životě
Od různých mediálně známých osob, zejména sportovců a umělců, ale i od prostých lidí lze často slyšet větu: „Mě se politika netýká.“ Případně ještě zobecnění této myšlenky v podobě: „Do sportu/hudby/divadla (doplňte si podle libosti) politika nepatří.“ Většinou je takový výrok doprovázen úlevným povzdechem a výrazem vyjadřujícím štěstí dotyčného, že se mu podařilo politice uniknout, jako by to byla nějaká morová nákaza. Tento výjev pak nezřídka vrcholí mávnutím ruky, prozrazujícím, že debatou o něčem tak nečistém a podružném nehodlá dotyčný marnit čas, a že je to stejně všechno pro kočku.
Stále mne udivuje, že tento názor zastává tak překvapivě velké množství lidí, mnohdy i velmi intelektuálně zdatných. Jako kdyby snad politika byla něco, před čím je možno se schovat. Nebo ji snad lze soustavnou nevšímavostí a předstíráním vytěsnit mimo společnost a uchránit se tak nákazy?
O ANO a Andreji Babišovi
Začnu nejprve tím, čím ANO není - politickou stranou. Nejenže se nazývá hnutím, aby se samo vnějškově odlišilo od tzv. tradičních politických stran (z pohledu ANO je to myšleno pejorativně, správně by se mělo říci skutečných politických stran), ale navíc není politickou stranou ani svou podstatou. Opravdová politická strana vyrůstá zdola, ze své členské základny, jež se zase odvozuje od určité části společnosti. Aby mohla zájmy oné části veřejnosti účinně hájit a prosazovat, vytváří si politická strana svou vnitřní strukturu, orgány, hierarchii vedení, jež ji následně zastupují navenek. Z logiky věci vyplývá, že ve straně probíhají střety různých názorů a postojů a ze všeobecné diskuze potom vyvstávají stranické cíle, metody, ideje. (O problémech našich stran v tomto směru jsem už dříve pojednal zde.)
O sdělovacích prostředcích a jejich selhální
Tento článek jsem původně napsal už v březnu a váhal jsem, vzhledem ke změněné situaci po zveřejnění nahrávek Andreje Babiše, zda jej ještě publikovat. Ale domnívám se, že je stále platný, byť jsou některé skutečnosti mnou uvedené už zcela zřejmé i širokému publiku.
Správný novinář musí být schopen rozlišovat dobré od zlého, bez ohledu na to, komu fandí. Politický komentátor může být nestranný pokud jde o rozhodování, zda je lepší pravice či levice, směr liberální či konzervativní, nikdy však nesmí být nestranný pokud se jedná o volbu mezi demokracií a diktaturou, humanismem a nelidskostí, pravdou a lží. Novinář není a nesmí být povznesen nad morálku, neboť ta je základem demokratického státu, jehož je novinář důležitou součástí.
Strana 1 z 2
- Začátek
- Předchozí
- 1
- 2
- Následující
- Konec