Před komunálními volbami
Normalizace
Na celostátní politické frontě je klid. Andrej Babiš ukořistil český stát a nyní může pracovat na tom, aby z něj udělal svou firmu. Vítězství sice nebylo naprosté, pročež se o mršinu musí dělit, dá se však očekávat, že postupem času bude svůj podíl na kořisti zvětšovat na úkor ostatních dravců.
Do role užitečných idiotů se dobrovolně přihlásili sociální demokraté a s hesly „zabránit nedozírným následkům“ (určeným pro veřejnost) a „hlavně být u lizu“ (určeným pro straníky) opět vlezli Babišovi do náruče. Tentokrát ovšem nikoli v roli poučujícího, staršího bratra, ale v roli trpěného batolete.
Bolševici se konečně dočkali uznání za svou neutuchající snahu vrátit nás před rok 1989. V Burešovi ostatně mají svého člověka. Jeho představy o uspořádání našeho státu se nápadně podobají putinovskému Rusku, není proto divu, že snadno našel se soudruhy společnou řeč. Vždyť i jejich cesty vedou do Kremlu.
Tomio Okamura se zřejmě nesmířil s rolí podřízeného, a proto se na vzájemně užitečné spolupráci s Babišem neodhodl. Je mu jasné, že v tomto svazku by hrál druhé housle a to by neprospívalo jeho plakátové póze silného vůdce národa.
Proč jsem tak dlouho nic nenapsal
Dobře již půl roku nepřibyl žádný nový článek v mém zápisníku, přestože jsem tento ani neopustil, ani nezavrhl. Hlavním důvodem pro absenci nových příspěvků je konečné vítězství nových pořádků. Od chvíle, kdy Babišova vláda se socany, s bolševiky v zádech, dostala důvěru Poslanecké sněmovny, se již neděje nic zásadního a převratného, natož překvapivého. Poté, co původní demokratické zřízení dostalo rozhodující rány v loňských volbách do poslanecké sněmovny a v letošních volbách prezidentských, probíhá už jen postupný rozklad jeho mršiny.
Adreji Babišovi se povedlo přesvědčit rozhodující část obyvatel České republiky, že mu jde jen a jen o její blaho a může teď nerušeně uskutečňovat svůj sen o tom, že se náš stát stane jeho firmou. Již od jmenování jeho první vlády bez důvěry na tom čile pracuje a současné ustálení situace po obržení důvěry poslanecké sněmovny mu jen zajistilo pověstný klid na práci.
To, co se nyní děje, jsou jen dílčí kroky a praktické dopady tohoto snažení. Je jistě důležité o nich hovořit a stále znovu na nich ukazovat špatnost nového zřízení, zabývat se jimi ve větší míře a podrobně se však zdráhám. Zhusta se totiž jedná o záležitosti, pro něž mi scházejí dostatečné znalosti, a informace mohu čerpat jen ze sdělovacích prostředků. Jejich komentování tedy rád přenechávám povolanějším a zaměřuji se pouze na podstatnější změny a nové problémy obecně politického rázu. A těch je za nynější normalizace jako šafránu.
Ledy se začínají hýbat
Obrátka ve STANu
Rozhodnutím svého celostátního výboru je nyní tato strana ochotna spolupracovat s Andrejem Babišem, přestože před volbami i po nich zastávala zdánlivě zásadový, tvrdý postoj - s Babišem ne. Nemile mě to překvapilo. Když nepočítám ČSSD a KDU-ČSL, jejichž dosavadní odmítavý postoj k vládě s Babišem mám za falešný, považoval jsem za nejslabší článek demokratických sil ve sněmovně ODS. Ta se však zatím drží. STAN svoji otočku omlouvá obehranou argumentací - abychom zabránili Babišovu spojení s „extrémisty,“ tak s ním vlezeme do pelechu sami. Protože neúčinnost a nesmyslnost role užitečných idiotů jsou potvrzeny nesčetnými příklady z minulosti, nemohu než dojít k závěru, že buďto je STAN spolkem pitomců, nebo to s naší demokracií nemysleli tak vážně, jak se nám snažili před volbami namluvit. Protože jiná možnost není, a té první se zdráhám uvěřit, nezbývá než smířit se s tím, že voliče, kteří STANu dali hlas ve jménu obrany státu před Babišem, tato strana obelhala.
Dilema před druhým kolem
Druhé kolo prezidentských voleb mne staví před velmi obtížné rozhodnutí, jak se zachovat. Tedy, pro upřesnění předesílám, že nejde o rozhodnutí, koho volit, protože Miloš Zeman je naprosto nepřijatelný. Otázka zní, zda podpořit Jiřího Drahoše, nebo zda se druhého kola vůbec nezúčastnit. Mohlo by se zdát, že, vzhledem k tomu, co jsem už dříve řekl na adresu současného prezidenta, jde o rozhodnutí snadné. Avšak jen na první pohled.
V prezidentské volbě jde o politickou funkci a člověk, který ji zastává je nevyhnutelně politikem. Drahoš, přestože několikrát zdůraznil, že jisté zkušenosti s politikou má z funkce předsedy Akademie věd, se zárověň neustále snažil vzbuzovat dojem, že není politikem a tedy přichází s čistým štítem. Tato okolnost, ačkoliv je předváděna jako klad a veřejností takto vřele přijímána, je ve skutečnoti pravým opakem. Nezkušenost s výkonem jakékoliv politiké funkce je velkým nedostatkem Jiřího Drahoše a bude jeho slabostí při střetech s Andrejem Babišem, které jsou nevyhnutelné.
Po prvním kole
Zemanův zisk
Miloš Zeman získal výrazně vyšší množství hlasů než v první volbě v roce 2013 (zhruba o 740 tisíc více, s celkovým ziskem téměř dvou milionů hlasů), přičemž volební účast byla prakticky totožná (platných hlasů bylo letos jen o přibližně čtyři tisíce více než minule). Znamená to tedy, že přes dlouhodobou kritiku (povýtce zaslouženou) svého chování a svých názorů ze strany velké části inteligence, různých občanských iniciativ a sdělovacích prostředků, Zeman získal na popularitě. Vždyť letos získal více než o polovinu hlasů více než před pěti lety! Vysvětlení může spočívat v několika faktorech, jejichž míru přispění k tomuto výsledku nejsem s to posoudit, ale které se pokusím popsat.
O volbě prezidenta
Prezidentské volby se nezadržitelně blíží, je tedy načase věnovat se jim podrobněji. Chtěl bych rozebrat tři témata, která s volbou prezidenta úzce souvisejí - co funkce prezidenta obnáší, za jakých okolností volíme a jaké kandidáty máme na výběr.
Funkce prezidenta
Ještě před samotnou volbou je třeba nejprve si ujasnit, koho vlastně volíme, co obnáší úloha pro niž vybíráme toho nejlepšího z dostupných uchazečů. Představa české veřejnosti o prezidentovi kolísá v celém rozpětí mezi nedotknutelným symbolem na straně jedné a „jedním z nás“ na straně druhé. Obě tyto krajní polohy už v krátkých dějinách ČR nalezly své ztělesnění, a to ve Václavu Havlovi a Miloši Zemanovi. A obě je třeba odsoudit jako nevhodné, přestože je nutno uznat, že role Václava Havla coby symbolu sametové revoluce České republice významnou měrou pomohla k začlenění do západní Evropy.
Rozloučení se starým rokem
Andrej Babiš neprojevil prakticky žádnou snahu o vyjednání a sestavení koaliční vlády. Nebylo a není to překvapivé, neboť Babiš žádnou koalici nepotřebuje. Od začátku zjevně počítá se jmenováním za jakýchkoliv okolností a to mu stačí. Na Miloše Zemana se v tomto může spolehnout a vládnout bez důvěry může i léta.
Do prezidentské volby se přihlásil, jako blesk z čistého nebe, Mirek Topolánek a hned začalo být rušno. I do té doby mírný, až apatický Jiří Drahoš se nečekaně ostře do svého nového soupeře opřel, a tím dal jasně najevo, že jej vnímá jako významnou konkurenci. Nejinak tomu bylo i v případě ostatních kandidátů. Velmi tuto změnu situace vítám a k Topolánkovi a k prezidentské volbě všeobecně se blíže vyjádřím v samostatném článku.
Miloš Zeman dodržel slovo a jmenoval Babišovu menšinovou vládu. Tímto krokem získal Babiš přístup ke všem ministerstvům, do kterých nyní může vyslat svoje věrné, aby se tam s pomocí služebního zákona zakopali, pokud tam tedy již nejsou z doby vlády předchozí. Někteří obránci pozic z řad sociálních demokratů mohou sice klást dočasný odpor, ale Babišova kohorta si s nimi jistě dříve či později poradí. Tím bude položen základní kámen pevného slouční České Republiky s Agrofertem.
Obsazení ministerských postů netřeba podrobně rozebírat, jelikož jde s největší pravděpodobností o dočasné řešení. Chci jen upozornit na osobu nového ministra vnitra Lubomíra Metnara. O panu Metnarovi vím jen to, že byl esenbákem a později policistou, jelikož je však Ministerstvo vnitra pro Babiše (současně s financemi a spravedlností, hájenými těmi nejvěrnějšími - Alenou Schillerovou a Robertem Pelikánem) tím nejdůležitějším, nelze předpokládat, že by se jej ujal někdo nedostatečně loajální.
Povolební guláš
Menšinová vláda Andreje Babiše a Miloše Zemana
Babiš má zatím překvapivé problémy se získáním vhodných spojenců, zejména ODS a Lidovců, namísto nevhodných komunistů a nespolehlivého Okamury. Protože však má podporu prezidenta, může se vydat cestou menšinové vlády. Ostatně mu nejde o žádnou vládu či správu země, nýbrž o ovládnutí klíčových ministerstev (zejména vnitra, spravedlnosti a financí) a jim podřízených institucí, jež potřebuje pro ochranu a rozvoj svého mocenského bloku a pro likvidaci protivníků. A to hravě zvládne i s menšinovou vládou bez důvěry. Navíc tím získá čas a dostatečné nástroje pro podrývání dosavadních stanovisek svých nynějších oponentů, jež by později rád učinil svými vazaly.