Zápas o odvolání A. B.
Bohuslav Sobotka snad přišel alespoň částečně k rozumu a po zemanovsky vřelém uvítání na hradě se rozhodl opustit svůj bláznivý nápad s demisí. Zřejmě potřeboval pořádnou studenou sprchu, aby se probral. K tomuto účelu je cesta za hradním pánem mimořádně vhodná, neboť Miloš Zeman má předsedu vlády v oblibě asi jako foxteriér sousedovic kočku. Sobotka se tedy přece jen rozhodl odvolat Andreje Babiše z funkcí ministra financí a místopředsedy vlády, tím však jen dál prohlubuje zmatek, jenž sám způsobil, a dává Babišovi se Zemanem prostor k předvádění se.
K odstoupení Bohuslava Sobotky
Druhý máj nám připravil nečekaný dárek v podobě oznámení demise předsedy vlády Bohuslava Sobotky. Zanedlouho se ukáže, zda to náhodou není dar danajský. Prozatím je velmi těžké předvídat, co se bude dít dál, protože možných scénářů je hned několik. Navíc zatím není zřejmé, zda jde pouze o odstoupení premiéra, nebo zda demisi podá celá vláda.
Ať tak či tak, náš stát se nyní ocitá ve velmi znepokojivé situaci, v níž je jeho osud vložen do rukou Miloše Zemana. Nemůže být pochyb o tom, že prezident bude hledět nastalé situace co nejvíce využít pro svůj vlastní prospěch, to jest v „nekampani“ za své znovuzvolení. Současně s tím se mu otevírá nečekaná příležitost opět ve velkém rozvracet ČSSD, kterou také jistě chytí za pačesy. A bylo by velmi překvapivé, kdyby se přitom nelísal k Andreji Babišovi, jehož podporu potřebuje před nadcházející prezidentskou volbou.
O populismu (3. část)
V předchozích dílech mého krátkého seriálu o populismu a jeho nástrojích jsem se již zabýval emocemi, smyšlenkami, bezobsažnými sděleními a falešným mandátem. Nezbývá než zakončit tuto trilogii pojednáním o mé nejoblíbenější metodě - zaklínadlech. Jak jinak než opět na příkladě Realistické Deklarace.
O populismu (2. část)
Toto je pokračování článku o populismu a zejména o nástrojích populistické propagandy. V minulém díle jsem popisoval práci s emocemi, tentokrát se zaměřím na smyšlenky, bezobsažná sdělení a falešný mandát. Opět to bude na příkladu Realistické Deklarace, jež je takřka nevyčerpatelnou studnicí těchto metod.
Turecko na rozcestí
Zítra se bude v Turecku hlasovat v referendu o změně ústavy, jež by byla zásadním obratem v dějinách novodobého tureckého státu. Republika, vybudovaná Mustafou Kemalem, měla jistě mnoho nedostatků, ale přece jen byla přísně sekulární a relativně demokratická. Oba tyto základní pilíře původního státního uspořádání jsou Recepu Tayyipu Erdoğanovi trnem v oku a on soustavně pracuje na jejich zničení. Zítra se rozhodne o tom, zda se mu podaří dílo dokonat a Turecko se stane putinovskou diktaturou se vším všudy.
O populismu (1. část)
Tento článek se zabývá problematikou populismu v naší politice. Je poněkud rozsáhlejší, protože chci populismus rozebrat zevrubně a na konkrétních příkladech a nechci se uchylovat k přílišnému zjednodušování a zkratce. Za praktickou ukázku populismu si beru text Deklarace strany Realistů, který je (stějně jako celá tato strana) zářným příkladem toho, jak populisté komunikují se svým publikem. Volba Realistů není náhodnou - jelikož jsou poměrně novým zjevem na naší politické scéně, mohli by vzbuzovat sympatie v mnohých lidech zklamaných současnou nabídkou politických stran a hnutí. A přesně těmto lidem je můj článek určen.
Nevinné oběti?
V souvislosti s nedávnými útoky ve Stockholmu a v Petrohradě se zase napsalo mnoho o nevinných obětech. A ve mně to opět vyvolalo staré otázky. Byli ti lidé opravdu nevinní? Pokud ano, pak v jakém smyslu? A jak to vůbec může autor s jistotou tvrdit, znal snad ty chudáky osobně? A vyskytnou se někdy i vinné oběti?
Nekonečné omílání těchto a podobných nesmyslných slovních spojení mne stále nepřestává udivovat. Skoro to vypadá, že se tyto hlouposti učí posluchači žurnalistiky už ve škole. U kolika dalších nevinných obětí bude muset ještě lékař konstatovat smrt, než novináři pochopí, že to lze říci i jinak..?
O starých pořádcích
Starými pořádky mám na mysli zřízení známé z let po pádu bolševické diktatury, které tímto názvem označuje Andrej Babiš. Toto zřízení bylo založeno na principu volné soutěže politických stran, občanských svobodách a rovnosti, jinými slovy bylo v zásadě demokratickým. Současně však trpělo mnohými neduhy. Ty, které považuji za zásadní, musím rozebrat podrobněji.