Naši ruští vlastenci
Také jste si všimli, kolik našich takzvaných vlastenců (krásným příkladem jsou lidé jako Jiří Vyvadil) je ve skutečnosti bojovníků za ruské zájmy? Žijí tito lidé v zajetí dob minulých? Zřejmě nedokáží naši republiku od Ruska odlišit, podobně jako novorozenec nerozlišuje mezi sebou samým a svou matkou, a proto bojují za svoji vysněnou všeslovanskou vlast pod ruským vedením. Avšak tyto panslavistické představy nejsou ničím jiným než dávnou ruskou propagandou a demagogií, mající za cíl připojení ostatních „slovanských národů“ k ruské říši. Poprvé se u nás ve větší míře prosadily za doby národního obrození a zjevně přetrvávají dodnes. Nejblíže k naplnění jejich snu se tito lidé dostali během 40 let bolševické totality, když se naše země stala skutečnou ruskou kolonií a k úplné jednotě už chyběl pouze krůček. Čeští ruští vlastenci usilují o obnovu tohoto stavu, snažíce se rozbít naše přirozené vazby k vyspělé a demokratické západní Evropě a namísto toho nás nahnat do chřtánu zaostalé asijské despocie. Chtějí vyměnit svobodu za útlak, rozvoj za úpadek, pravidla za bezpráví, řád za chaos. Že to není ku prospěchu našeho státu a naší společnosti je nabíledni. Tito „vlastenci“ jsou tak spíše vlastizrádci.
O politice v běžném životě
Od různých mediálně známých osob, zejména sportovců a umělců, ale i od prostých lidí lze často slyšet větu: „Mě se politika netýká.“ Případně ještě zobecnění této myšlenky v podobě: „Do sportu/hudby/divadla (doplňte si podle libosti) politika nepatří.“ Většinou je takový výrok doprovázen úlevným povzdechem a výrazem vyjadřujícím štěstí dotyčného, že se mu podařilo politice uniknout, jako by to byla nějaká morová nákaza. Tento výjev pak nezřídka vrcholí mávnutím ruky, prozrazujícím, že debatou o něčem tak nečistém a podružném nehodlá dotyčný marnit čas, a že je to stejně všechno pro kočku.
Stále mne udivuje, že tento názor zastává tak překvapivě velké množství lidí, mnohdy i velmi intelektuálně zdatných. Jako kdyby snad politika byla něco, před čím je možno se schovat. Nebo ji snad lze soustavnou nevšímavostí a předstíráním vytěsnit mimo společnost a uchránit se tak nákazy?
Oleo Chemical
Případ firmy Oleo Chemical a falešné směnky sleduji už od prvního soudního řízení. Přestože nejsem právnicky vzdělán a informace čerpám pouze z více či méně důvěryhodných sdělovacích prostředků, od počátku jsem udiven tím, jak urputně, soustavně a bez ohledu na odporující skutečnosti se státní zastupitelství a soudy snažily dostat Kamila Jirounka za mříže. Souznění Vrchního státního zastupitelství v Praze a (dnes už bývalého) Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu není žádným překvapením, tyto dvě instituce pracovaly ve zjevné shodě nejpozději od pádu vlády (chce se říci spíše puči) v roce 2013. Silně znepokojující je však konání pražských soudů (nejprve obvodního, posléze krajského), které se k tomuto souručenství připojily. Jejich původní rozsudky se podobají těm bolševickým v tom, že vypadají, jako by byly učiněny na objednávku a bez zájmu o nalezení pravdy. Zda tomu tak skutečně bylo nemohu posoudit, ale skutečnost, že nápadné množství případů řešených Vrchním SZ a ÚOOZ jde na ruku zájmům Andreje Babiše je zneklidňujicí. (V případě Oleo Chemical jde navíc o významného konkurenta v nejdůležitějším oboru Babišova podnikání - ve výrobě biopaliv.) Pokud už toto neformální spojenectví dosáhlo úrovně krajských soudů, je český právní stát ve velkém ohrožení a nic na tom nemění ani prozatímní odolnost Nejvyššího a Ústavního soudu, ta může během několika následujících let vzít za své.
Lidovecké starosti se Starosty
Vyskytly se zprávy, že manželství Lidovců se Starosty spěje ke krachu a rozvodu. Musím říci, že mne to naplňuje jistým smutkem. Přál jsem oběma novomanželům šťastnou cestu do politické bezvýznamnosti, kterou by jim spolehlivě zaručila nedosažitelná hranice 10% hlasů v nastávajících volbách do Poslanecké sněmovny. Nyní se však zdá, že Pavel Bělobrádek procitl ze svého utopického snění a začal mít (oprávněný) pocit, že překonání oné výše zmíněné hranice je představa hodící se spíše do příběhů tisíce a jedné noci než do světa skutečné politiky. Škoda...
ANO + KSČM = katastrofa... Nebo ne?
Po delší odmlce se opět vracím k psaní. Za poslední měsíc se toho odehrálo tolik, že se k některým událostem ještě vrátím, ačkoli již nejsou úplně aktuální a o mnohých toho již bylo řečeno požehnaně. K dnešnímu komentáři mne podnítil tento článek Štěpána Maláta, vydaný 30. června na Svobodném Fóru. Autor v něm říká, mimo jiné, toto:
„Tohle už je opravdu nebezpečné. Babiš ve čtvrtečních Událostech komentářích nepopřel, že kandiduje s programem, který v podstatě likviduje zastupitelskou demokracii v České republice.“
A dále varuje před jedním z „katastrofických scénářů, podle kterého Babiš po volbách sestaví menšinovou vládu,“ podporovanou KSČM a SPD.
K tomuto článku mám několik poznámek a výhrad.
O ANO a Andreji Babišovi
Začnu nejprve tím, čím ANO není - politickou stranou. Nejenže se nazývá hnutím, aby se samo vnějškově odlišilo od tzv. tradičních politických stran (z pohledu ANO je to myšleno pejorativně, správně by se mělo říci skutečných politických stran), ale navíc není politickou stranou ani svou podstatou. Opravdová politická strana vyrůstá zdola, ze své členské základny, jež se zase odvozuje od určité části společnosti. Aby mohla zájmy oné části veřejnosti účinně hájit a prosazovat, vytváří si politická strana svou vnitřní strukturu, orgány, hierarchii vedení, jež ji následně zastupují navenek. Z logiky věci vyplývá, že ve straně probíhají střety různých názorů a postojů a ze všeobecné diskuze potom vyvstávají stranické cíle, metody, ideje. (O problémech našich stran v tomto směru jsem už dříve pojednal zde.)
O sdělovacích prostředcích a jejich selhální
Tento článek jsem původně napsal už v březnu a váhal jsem, vzhledem ke změněné situaci po zveřejnění nahrávek Andreje Babiše, zda jej ještě publikovat. Ale domnívám se, že je stále platný, byť jsou některé skutečnosti mnou uvedené už zcela zřejmé i širokému publiku.
Správný novinář musí být schopen rozlišovat dobré od zlého, bez ohledu na to, komu fandí. Politický komentátor může být nestranný pokud jde o rozhodování, zda je lepší pravice či levice, směr liberální či konzervativní, nikdy však nesmí být nestranný pokud se jedná o volbu mezi demokracií a diktaturou, humanismem a nelidskostí, pravdou a lží. Novinář není a nesmí být povznesen nad morálku, neboť ta je základem demokratického státu, jehož je novinář důležitou součástí.
Ztráta orientace z další rezignace?
S úžasem jsem si přečetl článek Johany Hovorkové vydaný 9. května ve Svobodném Fóru (odkaz zde). Autorka se v něm těší z plánovaného odstoupení ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřiny Valachové, a to s tímto odůvodněním:
„Valachová jednala v zájmu vlády i v zájmu své strany, protože politik by měl ctít presumpci viny a měl by samozřejmě i nést politickou zodpovědnost za své podřízené. Ministryně se tak zachovala správně. Babiš navíc nyní má o argument proti své rezignaci méně, což je dobře. (...) Čtvrtá členka vlády za ČSSD se nyní zachovala tak, jak se politik chovat má.“